close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

polovina 2.kapitoly-New moon

25. června 2010 v 8:29 | lu |  New moon-kniha


2. STEHY


Carlisle byl jediný, kdo zůstal klidný. V jeho tichém, rozhodném hlase byla znát staletí zkušeností lékaře z pohotovosti.

"Emmette, Rose, odveďte Jaspera ven."
Tentokrát se Emmett neusmíval, jenom přikývl. "Tak pojď, Jaspere."
Jasper se marně snažil vymanit se z Emmettova ocelového sevření, kroutil se, snažil se zasáhnout bratra vyceněnými zuby, oči stále vytřeštěné, bez sebe.
Edward byl v obličeji bělejší než křída. Stál nakrčený nade mnou, zřetelně připravený mě bránit. Ze zaťatých zubů mu unikalo tiché varovné mručení. Vsadila bych se, že nedýchal.
Rosalie, na božské tváři podivně uspokojený výraz, si stoupla před Jaspera - udržovala přitom bezpečnou vzdálenost od jeho zubů - a pomáhala Emmettovi přeprat ho a dostat ho ven skleněnými dveřmi, které jim přidržovala Esme, jednu ruku přitisknutou přes nos a ústa.
Její srdcovitá tvář byla zahanbená. "Je mi to moc líto, Bello," zavolala na mě a honem šla s ostatními před dům.
"Pusť mě k ní, Edwarde," zamumlal Carlisle.
Uplynula chvilička a pak Edward pomalu přikývl a uvolnil svůj postoj.
Carlisle si klekl vedle mě a naklonil se blíž, aby vyšetřil mou paži. Cítila jsem, jak mám obličej ztuhlý šokem, a snažila jsem se ho uvolnit.
"Tady máš, Carlisle," řekla Alice a podala mu ručník.
Zavrtěl hlavou. "V ráně je moc skla." Naklonil se a utrhl dlouhý tenký pruh látky z bílého ubrusu. Obtočil mi ho kolem paže nad loktem, aby zastavil krvácení. Z pachu krve se mi dělalo nevolno. V uších mi hučelo.
"Bello," oslovil mě Carlisle tiše. "Chceš, abych tě odvezl do nemocnice, nebo bys radši, abych tě ošetřil tady?"
"Tady, prosím," zašeptala jsem. Kdyby mě vzal do nemocnice, nedokázala bych to v žádném případě utajit před Charliem.
"Přinesu ti brašnu," nabídla se Alice.
"Odneseme ji na stůl v kuchyni," řekl Carlisle Edwardovi.
Edward mě bez námahy zvedl a Carlisle mi přitom tiskl paži.
"Jak ti je, Bello?" zeptal se.
"Je mi dobře." Hlas jsem měla celkem klidný a vyrovnaný což mě potěšilo.
Edward měl tvář jako z kamene.
Alice už byla v kuchyni. Na stole ležela Carlisleova černá lékařská brašna, malá, ale jasně svítící stolní lampička byla zapojená do zdi. Edward mě opatrně posadil na židli, druhou si přitáhl Carlisle a posadil se vedle mě. Okamžitě se dal do práce.
Edward stál nade mnou, pořád připravený mě bránit, pořád bez dechu.
"Jdi pryč, Edwarde," vzdychla jsem.
"Já to snesu," nedal se. Ale čelist měl napjatou; oči mu žhnuly intenzitou žízně, kterou přemáhal; pro něj byla mnohem horší než pro ostatní.
"Nemusíš si hrát na hrdinu," řekla jsem. "Carlisle se o mě postará i bez tvé pomoci. Jdi radši na vzduch."
Cukla jsem sebou, jak mi Carlisle dělal s rukou něco, co zabolelo.
"Zůstanu tady," rozhodl se Edward.
"Proč se musíš chovat jako masochista?" zamumlala jsem.
Carlisle se rozhodl zasáhnout. "Edwarde, radši bys měl najít Jaspera, než se dostane příliš daleko. Jsem si jistý, že se na sebe zlobí, a divil bych se, kdyby v téhle situaci poslechl někoho jiného než tebe."
"Ano," souhlasila jsem honem. "Běž najít Jaspera."
"Tak budeš alespoň užitečný," dodala Alice.
Edward mhouřil oči, jak jsme na něj doráželi, ale nakonec přikývl a tiše odběhl z kuchyně zadními dveřmi. Byla jsem si jistá, že od chvíle, kdy jsem se řízla do prstu, se ještě nenadechl.
Paží se mi rozléval tupý, zmrtvělý pocit. Ačkoliv vymazal bolest, připomněl mi, že mám sečné rány, a tak jsem honem bedlivě pozorovala Carlisleův obličej, abych nemusela myslet a koukat na to, co dělají jeho ruce. Jak se skláněl nad mou paží, vlasy mu v jasném světle zlatě zářily. Cítila jsem v žaludku slabé záchvěvy nevolnosti, ale byla jsem odhodlaná nepoddat se té slabosti, která u mě byla běžná. Už jsem necítila žádnou bolest, jenom jemné tahání, které jsem se snažila ignorovat. Přece se nebudu chovat jako dítě.
Kdyby Alice nestála v mém zorném poli, ani bych si nevšimla, že to nakonec vzdala a vykradla se z místnosti. S lehkým omluvným úsměvem na rtech zmizela kuchyňskými dveřmi.
"No, tak už to jsou všichni," povzdechla jsem si. "Že ale dokážu vyklidit místnost."
"To není tvoje vina," uklidňoval mě Carlisle s úsměvem. "Mohlo se to stát komukoli."
"Mohlo," opakovala jsem. "Ale obvykle se to děje mně."
Znovu se zasmál.
Jeho uvolněný klid byl v přímém kontrastu s reakcí všech ostatních ještě překvapivější. Neviděla jsem na jeho tváři sebemenší stopu znepokojení. Pracoval rychlými, jistými pohyby. Jediný zvuk kromě našeho tichého dýchání bylo slabé cink, cink, jak drobné úlomky skla padaly jeden po druhém na stůl.
"Jak to dokážeš?" zeptala jsem se. "Ani Alice a Esme…" odmlčela jsem se a udiveně jsem zakroutila hlavou. Ačkoliv se všichni ostatní vyhýbali tradiční stravě upírů stejně důsledně jako Carlisle, on byl jediný, kdo dokázal snést pach mé krve, aniž by trpěl silným pokušením. Určitě to pro něj bylo mnohem těžší, než na sobě dával znát.
"Léta a léta praxe," odpověděl mi. "Už ten pach skoro nevnímám."
"Myslíš, že by to bylo těžší, kdyby sis z nemocnice vzal volno na dlouhou dobu? A nepřišel bys do styku s žádnou krví?"
"Možná." Pokrčil rameny, ale jeho ruce zůstávaly klidné. "Nikdy jsem nepocítil potřebu udělat si delší dovolenou." Vrhl na mě zářivý úsměv. "Na to mám svou práci moc rád."
Cink, cink, cink. Byla jsem překvapená, kolik skla jsem v ruce měla. Byla jsem v pokušení podívat se na tu rostoucí hromádku, jenom abych zjistila, jak je veliká, ale věděla jsem, že by mi tenhle nápad moc nepomohl v mém odhodlání se nepozvracet.
"Co tě na tom baví?" divila jsem se. Nedávalo mi to smysl - ta léta boje a sebezapření, která ho to stálo, aby své sebeovládání vytrénoval natolik, že už mu krev nevadí. Navíc jsem chtěla, aby dál mluvil; když jsme si povídali, alespoň jsem nemusela myslet na to, že se mi zvedá žaludek.
Jeho temné oči byly klidné a zamyšlené, když odpovídal. "Hmm. Ze všeho nejradši mám, když mi moje… mimořádné schopnosti umožní zachránit někoho, kdo by byl jinak ztracený. Je příjemné vědět, že jsem některým lidem zachránil život nebo navrátil zdraví díky tomu, co dokážu. Někdy je i čich užitečným diagnostickým nástrojem." Pousmál se s jedním koutkem zdviženým.
Dumala jsem nad tím, zatímco on prohlížel ránu a ujišťoval se, že všechny skleněné úlomky už jsou venku. Pak se chvilku přehraboval v brašně, aby našel další nástroje, a já jsem se snažila nepředstavovat si jehlu a nit.
"Strašně úporně se snažíš napravovat něco, co nikdy nebyla tvoje chyba," nadhodila jsem, zatímco jsem na kůži ucítila zase jiné tahání. "Mám tím na mysli, že ses o tohle neprosil. Nevybral sis takovýhle život, a přesto musíš tolik dřít, abys byl dobrý."
"Nevím o tom, že bych něco napravoval," oponoval mi zvesela. "Jak už to v životě chodí, prostě jsem se musel rozhodnout, jak naložit s tím, co jsem dostal."
"To zní tak jednoduše."
Znovu prohlížel mou paži. "Tak," řekl a odstřihl nit. "Hotovo." Celou operační ránu přejel chomáčem vaty na špejli, namočeným do tekutiny barvy sirupu. Podivně páchla; točila se mi z toho hlava. Sirup mi na kůži nadělal skvrny.
"Ale ze začátku," nedala jsem se, zatímco mi na ránu náplastí přilepoval další dlouhý kousek gázy. "Jak tě vůbec napadlo vybrat si jinou cestu než tu, která je pro vás přirozená?"
Rty se mu stočily do úsměvu. "Copak ti o tom Edward nevypravoval?"
"Ano. Ale já se snažím pochopit, co sis myslel…"
Obličej mu najednou zvážněl a já jsem přemítala, jestli se jeho myšlenky ubírají stejným směrem jako moje. Říkala jsem si, co si asi budu myslet já, až budu - odmítala jsem si myslet kdybych byla - na jeho místě.
"Víš, že můj otec byl duchovní," vyprávěl, zatímco pečlivě uklidil stůl a pak všechno několikrát setřel mokrou gázou. V nose mě zaštípal pach alkoholu. "Měl poněkud drsný, přísný náhled na svět, o kterém jsem začal pochybovat ještě předtím, než jsem se proměnil." Carlisle odložil všechnu špinavou gázu a skleněné střepy do prázdné křišťálové mísy. Nechápala jsem, co to dělá, ani když škrtl sirkou. Pak ji hodil na alkoholem nasáklé obvazy, které naráz vzplanuly, až jsem sebou cukla.
"Promiň," omlouval se. "To by mělo stačit… Takže jsem s tou otcovou zvláštní vírou nesouhlasil. Ale nikdy, za těch téměř čtyři sta let od svého narození, jsem neviděl nic, co by ve mně vzbudilo pochybnosti o tom, jestli Bůh v nějaké podobě existuje. Ani odraz v zrcadle."
Předstírala jsem, že zkoumám obvaz na ruce, abych skryla své překvapení nad tím, jaký obrat naše konverzace nabrala. Náboženství bylo to poslední téma, které bych očekávala, když se vezme v úvahu vše okolo. Můj vlastní život byl jednoduše prostý jakékoliv víry. Charlie se považoval za luterána, protože k nim patřili jeho rodiče, ale neděli světil u řeky s rybářským prutem v ruce. Rennée si čas od času vyzkoušela nějakou novou církev, ale podobně jako při svém krátkém koketování s tenisem, keramikou, jógou a francouzštinou toho nechala dřív, než jsem si jejího náboženského zápalu stihla všimnout.
"Je mi jasné, že takhle od upíra to všechno zní poněkud bizarně." Zasmál se, protože věděl, že jejich nenucené užívání toho slova mě nikdy nepřestane šokovat. "Ale doufám, že i pro nás má tenhle život nějaký smysl. I když připouštím, že je to běh na dlouhou trať," pokračoval vesele. "Na každý pád jsme zatracení. Ale mám v sobě takovou pošetilou naději, že nám snad bude připočteno k dobru, že jsme se snažili."
"Mně to pošetilé nepřipadá," zamumlala jsem. Nedokázala jsem si představit nikoho, ani nějakého boha, na koho by Carlisle neudělal dojem. Navíc jediné nebe, které bych ocenila, by bylo takové, do kterého by pustili i Edwarda. "A nevím o nikom, komu by to tak připadalo."
"Abych řekl pravdu, jsi první, kdo se mnou souhlasí."
"Ostatní to takhle necítí?" zeptala jsem se překvapeně a myslela na jednoho konkrétního z nich.
Carlisle znovu uhodl směr mých myšlenek. "Edward se mnou souhlasí jenom do určité míry. Podle něj Bůh a nebe existují… a stejně tak peklo. Ale nevěří, že je pro nás připravený nějaký posmrtný život." Carlisle mluvil velice potichu; díval se z velkého okna nad dřezem, oči ponořené do tmy. "Víš, on si myslí, že jsme ztratili duši."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ☆Miss.Lien★ ☆Miss.Lien★ | Web | 25. června 2010 v 8:30 | Reagovat

♥♥♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama